Rozhovor s paní Terezou Jandovou – ředitelkou Soukromého dětského domova Korkyně

Můžete nám přiblížit okolnosti vzniku Soukromého dětského domova Korkyně?

Já jsem dětský domov Korkyně nezakládala. Založily ho společně paní Antonie Boťová a paní Věra Grulichová.Ta myšlenka vznikla v devadesátých letech proto, že pracovaly ve státnímdětském domově, který se měl rušit.Ony samozřejmě nechtěly, aby„jejich děti“ s kterými pracovaly, byly rozptýleny do jiných zařízení.Přály si mít možnost zůstat s dětmispolečně. Hledalytedy budovou, kde by s dětmi mohly být a přivedlo je to k myšlence založit si svůj vlastní dětský domov. Do Korkyně se dostali tak, že Korkyně byla jediná obec, která reagovala na jejich výzvu v novinách, že je ochotná pronajmout potřebný prostor.

Jaké jsou největší rozdíly mezi dětským domovem tenkrát a dnes? 

Tenkrát to byla jedna velká tlupa dětí, bylo jich 20 v jedné budově. Byla tam vlastní paní kuchařka a děti měly dohromady asi pět ložnic,kde byli dlouho všichni pohromadě. Těch všech 20 dětí obstarávali jen dva vychovatelé a jeden kuchař. Fungovali všichni společně.

Dneska máme díky našim podporovatelům a dárcům obrovské možnosti.Tím, že jsme ve třech rodinných skupinách na Dobříši. Děti bydlí obdobně jako jejich vrstevníci – buď v bytě, nebo ve dvou rodinných domcích. Je jich tam maximálně 8. V tuhle chvíli jsou tam s jedním vychovatelem. Nemáme žádný pomocný personál. Už nemáme žádnou vlastní paní kuchařku nebo kuchaře. To z mého pohledu určitě představuje pro děti výhody. Pro vychovatele je ta pozice asi složitější, protože tam jsou sami – předtím bývali ve dvou, což na mě klade větší nároky. Práce vychovatele v dětském domově je velmi náročná a nedostává se jí ocenění. Snažíme se formou supervizí či intervizí pracovat na jejich kompetencích a poskytnout jim oporu v nelehkém úkolu. Myslím si, že velkým rozdílem je to, že dneska už máme dobře metodicky propracovanou sociální práci s rodinou a daří se nám pomáhat rodinám tak, aby mohli být zase všichni společně.

Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi Dětským domovem Korkyně a jinými domovy? 

To je pro mě těžké odpovědět, protože jsem úplně v jiných zařízeníchnebyla tak dlouho, jako tady v našem domově Korkyně. Legislativně musíme splňovat všichni stejné zákonné podmínky, stejný zákon, vést stejnou povinnou dokumentaci a dodržovat stejné hygienické normy.Jako obrovskou nevýhoduvidím to, že soukromé dětské domovy jsou financované na obsazené lůžko. A to si myslím, že je prostě rozdíl, který nám jako dětskému domovu činí největší problémy. Nehospodaříme s takovým objemem peněz, který je prezentován v médiích. Ani naši zaměstnanci nemají takové mzdy, jako mají vychovatelé ve státních zařízeních. To pak samozřejmě může způsobovat i fluktuaci zaměstnanců. Myslím si, že jsme jiní v tom, že otevřeně mluvíme v týmu o tom, jaké limity má ústavní péče. Za mě by bylo moc hezké, kdyby ty zařízení být nemusely a pokud by už musely být, tak kdyby všechny vypadaly, jako malá zařízení komunitního charakteru. Aby děti nepřicházely o svoji rodinu, když už tam být musí. Kdybych se dočkala toho, že jednou dětské domovy budeme moc zavřít, tak by to bylo dobře. Jsem si vědoma toho, že vždycky budou děti, které nebudou moci vyrůstat ve vlastní rodině. Úkolem státu by mělo být zajistit jim takovou náhradní péči, která bude umět pracovat se zraněními, které si tyto děti přináší a zároveň zajistit všem dětem umístěným mimo rodinu jejich práva.

Jak Vás vnímají lidé tady na Dobříši?

Když jsme se sem stěhovali úplně poprvé v roce 2014 do domu, kde jsme měli pronajatý byt a bydleli tam čtyři kluci s vychovatelem a připravovali se na samostatný život, tak jsem tehdy žádné potíže nezaznamenala. Nicméně o rok a půl později, když se skupina děti stěhovala do rodinného domu, tak se proti tomu stěhování psali petice, projednávalo se to na zastupitelstvu a to bylo bolavé období pro nás a zejména pro ty děti. Ty to paradoxně všechno sledovaly včetně online přenosu zastupitelstva. Někteří zastupitelé se vyjadřovali v tom smyslu, že se sníží hodnota nemovitostí v okolí, že se zvýší kriminalita. Tenhle přístup mě moc mrzel. Možná můžu přemýšlet o tom, co jsme mohli udělat jinak. Jak víc mluvit o tom, co to znamená co je to dětský domov.Vysvětlovat a jednat s lidmi, kteří tam okolo byli. Na druhou stranu my chceme, aby děti a domov, byly součástí místní komunity. Když se někam stěhuje rodina se sedmi dětmi, což je sice neobvyklá rodina, ale třeba na Moravě taková pěstounská rodina sedm dětí má, tak nevím, jestli má povinnostvšem vyprávět o tom, že se rozhodli se někam přestěhovat.

Dneska si myslím, že vztahy se sousedy jsou skvělé. Máme většinou báječné sousedy. Někteří sousedé nám radí, jak se starat o stromy, když tyhle znalosti naši vychovatelé nemají. Jiní nám například přinesou upečený koláč. Bohužel i v dnešní době máme pořád sousedy, kteří na nás křičí, že je u nás moc aut nebo neumí odpovědět na pozdrav našim dětem a to mě mrzí. Je smutné, že nám místní bránilive stavbě nemovitosti napozemku, který byl koupen pro účely stavby a kam se měla přestěhovat druhá část dětí z Korkyně. To se bohužel nepodařilo. Nakonec je to možná dobře, protože díky tomu náš investor koupil nemovitost Nad Papežem, kde máme naprosto skvělé sousedy.

Máte představu nebo přehled o tom, jaký je další život dětí, které Váš dětský domov opustí a jak se jim daří se zapojit do běžného způsobu života?

Díky sociálním sítím si troufám tvrdit, že jsme s 95% procenty dětí v kontaktu.Ten kontakty je nahodilý. Většina z nich se asi ozývá v situaci, kdy potřebuji nějakou radu, ale jsou i takoví, což nás hřeje o to víc, kteří se hlásí a píšou –„Já se ti jenom ozývám, že jsem v pořádku, že všechno zvládám, všechno je jako fajn a chci, abys to věděla.“

To je pro mě asi nejvíc, to člověka zahřeje u srdce. Teď je před námi období Vánoc, tak se potkáváme víc, než v běžném roce.Je to velmi milé setkání. Zároveň musím říct, že jsem za svoji praxi tolik dětí, které odešly jako dospělí nezažila.Častěji odešly proto,že se podařilo dát tu jejich rodinu dohromady a mohly se vrátit domů.Pro mě je to ta nejvyšší meta, když se podaří rodinu ještě „spravit“, takže se tam dítě může vrátit a nemusí vyrůstat v ústavní péči. To je pro mě nejvyšší cíl.

Jak konkrétně vypadala rekonstrukce Pánských domků, co se všechno muselo udělat?

Rekonstrukce se připravovala roky. Když sehledalo uplatnění pro Panské domky, tak jsme se s nimi sešli stejně, tak jako řada jiných neziskových organizací. Následně rodina Colloredo-Mannsfeld vybírala, pro které sociální účely tyto prostory dát. Nakonec si vybrala nás a Občanské sdružení Stéblo.Takže v budově nejsme jen my, ale je tady i chráněné bydlení. S ohledem na to, s jakým citem jsou tyto prostory zrekonstruovány a protože se jedná o historickou budovu,. tak vše nebylo snadné a trvalo to nějakou dobu. Jedná se o historický objekt, tak se k tomu vyjadřovali také památkáři a muselo to mít nějaký ráz. Já jsem s tímneměla starost a přišlajsem až k hotovému, kdy nám to po kolaudaci předala rodina Colloredo-Mannsfeld k užívání a my jsme s velkým díky přijali. Je to další šance pro naše děti žít podobně jako jejich vrstevníci.

Jaké požadavky na stínění jste měli a který z produktů sortimentu společnosti Almma s.r.o. jste si nakonec vybrali?

Protože se jednalo o prostory v přízemí, tak jedním z našich požadavku bylo, aby se tady podařilo vytvořit pro děti soukromí. Dále aby to bylo funkční, aby to něco vydrželo, protože předpokládáme, že se tady vystřídá určité množství dětí a počet dalších lidí. V neposlední řadě, aby to zapadlo do našeho interiéru. Měly jsme na to s děvčaty skvělého poradce, protože pan Slívka s námi měl trpělivost a poradil nám i s věcmi, které nás nenapadly. Ta schůzka byla moc prima, jako ženy jsme chtěly, aby to nějak vypadalo, ale důležitá byla i funkčnost a odborný pohled na věc. Do vertikálních žaluzií se zvolila vhodná látka, reguluje přístup světla, větrání, prostě nejlepší řešení tady do našich prostor. Ovládání je jednoduché a naše děvčata už to skvěle obsluhují.

Jak se Vám s naší firmou Almma s.r.o spolupracovalo od zadání po realizaci?

Skvěle! My máme s Almmou nadstandarní vztah díky jejímu majiteli panu Trmalovi. Pomáhal nám jak v Dětském domově v Dubenci, kde jsem pracovala předtím, tak tady v Dětském domově Korkyně. Almma nám vždycky pomáhala s tím, co děti opravdu potřebovaly. Nikdy to nebylo jako na oko a dělat kolem toho velkou reklamu, ale vždy se ptal, co je třeba. Jednou například nechal jedné rodině vyčistit studnu, protože seděti nemohly domů vrátit kvůli tomu, že tam nebyla pitná voda. Nemohli jsme tenkrát sehnat peníze pro jejich maminku, chátrající nemovitost byla nad její síly. Pan Trmal si vždycky vyslechne, co je opravdu třeba a pak neváhá a pomůže. Když jsem se na něj obracela s tím, že budeme mít nové prostory a že bych potřebovala pomoct vyřešit zastínění těchto netypických oken, tak se tu byl podívat a hned měl nějaké nápady. Následně pak poslal kolegu, který se na to přímo zaměřuje. Celá montáž proběhla v pořádku a můžeme Almmu vřele doporučit každému.